Jeho cesta k Bohu nebyla vůbec tak přímá, jak by si člověk představoval – vedla oklikou třeba i přes krátkou zkušenost se spiritismem. Nakonec se ale Zdeněk Jančařík nechal ještě před revolucí pokřtít a rozhodl se také pro odchod do kněžského semináře, což pro něj mimo jiné znamenalo, že šest let nemluvil s rodiči. Později zakotvil v salesiánském řádu, působil nejdříve v Praze, také jako šéfredaktor nakladatelství Portál, dnes je členem komunity v Brně Žabovřeskách, autorem celé řady knih, překladatelem, učitelem. Jaké pro něj bylo dospívání v době komunismu? Proč už od dob, kdy mu na základní škole spolužák věnoval Nový zákon, neustále hledal Boha? A jak ho zkušenost s vyvoláním ducha zemřelého přivedla na cestu modlitby? Se Zdeňkem Jančaříkem jsme se sešli krátce před začátkem konkláve, a tak přišla řeč i na papeže Františka a na to, co by můj host přál církvi do dalších let. Povídali jsme si ale také o sv. Terezii z Lisieux nebo o tom, jak ho ovlivnilo setkání s Ludmilou Javorovou. Při kladení otázek jsem vycházela především z nejnovější knihy Zdeňka Jančaříka, která se jmenuje Růže z Lisieux: Proměna svaté Terezičky. Příjemný poslech přeje Anežka Wiewiorková.